Občas mnou cloumá nějaká silná emoce. Tak silná, že se leknu, že mě „sejme“.
Poslední roky se s těmahle treperendama úspěšně srovnávám pomocí geometrie. Nechápu, jak to, ale skoro vždycky jde takovou mrchu jednoduše přiřadit k nějakému geometrickému tvaru nebo kombinaci tvaru a barvy.
Tahle se tvářila jako neschopnost se rozhodnout. Jako věčné váhání a změny směru. Změny, změny, změny — do úmoru.
A hele, geometrie řekla: „Jasně. Jsem čtvereček, kterej se nemůže rozhodnout, jestli není kolečkem. Nebo kolečko, co zkouší bejt chvíli čtvercem, ale moc dlouho mu to nevydrží. A tak pořád dokola měním trajektorii.“
Pak už byla hračka v tomhle prozření hodit to tužkou na papír. A z papíru na lino. A z lina zase na papír a z papíru na textil na šicím stroji.
A pak zas z lina na triko.
Kvadratura kruhu je profláklá. Co když to byl čtverec, kdo se nemohl rozhodnout?